Podnikanie vám musí sedieť

Jste lékař. Nedlouho po „Sametové“ revoluci jste však začal podnikat v oblasti televizní tvorby. Co Vás k tomu vedlo?

No, také byli na živnostenském úřadě v Příbrami v šoku, když jsem jim říkal, že chci produkovat televizní programy pro Českou televizi. Neuměli vůbec něco takového pojmenovat a vyrábět soukromě televizní pořady bylo mimo chápání. Volali na všechna ministerstva, ale nikdo nic takového neslyšel. Chtěli jsme po revoluci natáčet v zahraničí, ale nebyly peníze. Tak jsme si je sehnali a nabídli hotové pořady nebo příspěvky do stávajících. Kameru nešlo jen tak koupit a nikdo ji neuměl pronajmout. Nakonec jsme používali i s kameramanem vybavení, které dostal Václav Havel pro natáčení v disentu. Kombinoval jsem studium na univerzitě s dobrodružnými výlety. Byli jsme šíleně odvážní a nejednou nám šlo o život. Natáčeli jsme v týmu s mojí první manželkou Líbou. Za první výdělek jsme si pořídili auto a svatbu.

Jaké byly vlastně Vaše podnikatelské začátky?

Měl jsem skládanku na razítka, abych mohl měnit nápisy, neboť razítko bylo luxusem a investovat do více než jednoho by bylo neúnosné. Měl jsem bloček s prázdnými fakturami a sešit na účetnictví. Pořídil jsem si zázrak technologie, fax, a z pronajatého bytu na Jižním městě jsem přes fax domlouval třeba natáčení uprostřed pouští Tunisu v době, kdy tam ještě nikdo nejezdil. Prakticky nešlo provést zahraniční platbu. Vozil jsem hotovost v různých skrýších, například v podrážkách bot. Pak přišlo podnikání ve farmacii. Vyvinul jsem dva přípravky pro stomatologii, které jsem rozběhl a pak prodal větší firmě. Dodnes jsou na trhu. Letáček byl černobílý, neboť jsem fotil v kuchyni a neměl na barevný film. Měli jsme krabičky ve tvaru kosočtverce, což všechny zaujalo. Všichni náš výrobek vyzkoušeli a nadnárodní firmy měly smůlu. Pak přišla laserová gelová maska. Tušil jsem, že by to mohl být úspěch, tak jsme ji nazvali francouzsky. No a francouzská kosmetika z Příbrami se prodala do všech pěti světadílů.

Dá se o Vás říci, že jste podnikatel „od narození“?

Jsem z rodiny, která asi podniká, když ne tisíc let, tak určitě několik století. Zatímco jiní si s rodiči vyprávěli o fotbale či filmu. U nás se pořád probíralo, co a jak předci řešili, když jsme měli firmy. Byla to vysoká škola podnikatelská. Nebral jsem to jako něco, co by mi mohlo pomoci, ale poslouchal jsem a v 90. letech, když se mnohým z podnikání zatočila hlava, jsem už věděl, jak to asi je. Jen jsem nešel za velikými příležitostmi, které tehdy ležely na zemi, protože medicína pro mě pořád byla jednička.

Dnes je Vaším asi největším podnikatelským projektem soukromá klinika Asklepion. Jaké to bylo v polovině 90. let rozjíždět podnikání v oblasti zdravotnictví v Česku?

Tři ministři zdravotnictví mi osobně sdělili, že žádné přímo hrazené zdravotnictví prostě nebude a že mi na základě něčího udání musejí podnikání zakázat. Vždy jsem se zeptal podle jakého zákona a bylo ticho. Všichni ale říkali, že lidé prostě soukromé doktory „neskousnou“. V té době kvůli drsnému podnikání řada lidí i zemřela a podnikající lékař, to dráždilo nepředstavitelně.

Jak se u nás ve zdravotnictví podniká dnes?

Ta část, která vychází z přímých plateb, jako Asklepion, funguje. Na problémy si nestěžuji, neb to stejně nemá smysl. Pak je tu zdravotnictví placené ze zdravotních pojišťoven a to ani nedokážu v zahraničí popsat. Třeba, jak se každý rok mění podmínky, a to kolem Silvestra, aby to bylo pro nezasvěcené co nejpřekvapivější. Ale byly i roky, kdy se podmínky měnily zpětně. Systém regulací nemocnic laik nepochopí. V zásadě, když si více lidí u vás zlomí nohu, máte průšvih, když méně, máte ještě větší. Nemocnice musí splnit tolik ustanovení, která si často protiřečí, že to je matematicky vyloučené, ale všem to nakonec nějak vyjde. Můžete jenom regulovat náklady, ale konkurujete státu, který sám sobě přiděluje dotace a různé výhody. Můžete se snažit, ale když se stát jakkoli rozhodne, máte smůlu.

Asklepion má po republice hned několik poboček. Neuvažoval jste někdy o jejich rozvoji prostřednictvím franšízingu?

Já franšízu měl s tím, že takto pojmenované pobočky, tj. Asklepion, jsem postupně franšízantům prodal, ale už poté nemohli využívat naše jméno. Kliniky pomáháme stavět neustále, a to v mnoha zemích. Jen jméno Asklepion nepronajímáme. Ve špičkové medicíně totiž chtějí pacienti vždy do hlavní nemocnice. Franšízant tedy vlastně od určitého okamžiku propagoval pacientům cestu do centrály. Teď mám dokonce řadu jakoby franšízových poboček, které se profilují bojem s Asklepionem a vysloveně na nás dští síru. Část pacientů to tak chce.

Celý rozhovor najdete v magazínu Vlastní firma FRANCHISING 01/2016.